Bajka o koních
Bajka o koni
V menším stádu koní obřezla vedoucí klisna. O pár měsíců později se jí narodilo hříbě. Ale nebylo to jen tak ledajaké hříbě, bylo již od narození až nepřirozeně veliké a jeho matka krátce po porodu zemřela. Stádo si muselo zvolit novou vedoucí klisnu a hříběti nastala těžká doba. Nikdo se o něj nestaral, nikdo ho neměl rád. Po nějaké době se u hříběte začaly projevovat jeho vrozené znaky. Bylo velmi velké a mělo kohoutí krok, to znamená, že zvedalo nohu nepřirozeně vysoko a do strany. Lišilo se od ostatních koní ve stádě a časem z něj vyrostl silný kůň, větší než všichni ostatní. Ti ho od sebe odstrkovali čím dál víc, občas se sice přece jen pokusil začlenit do stáda, ale vždy mu řekli:
„Jdi pryč, nechceme tě tady!“ a tak mu nezbylo, než jít jako vyvrženec za stádem.
Stádo si vyhlídla smečka lvů, kteří se spojili s vlky. Vykouřili pospolu dýmku spojenectví, zakopali dýmku nepřátelství a spojili se v mocnou armádu a začali jednat o útoku na předem vyhlídnuté stádo. Problém byl v tom, že se nemohli dohodnout, kdo půjde v čele. Vůdce lvů říkal: „My jsme králové zvířat, máme výsadní právo útoku,“ ale na to vlci: „Nás je víc, jsme početnější než vy.“ Hádali se a hádali, a hádali a hádali, až je to nakonec přestalo bavit a řekli si, že půjdou všichni najednou.
Ale ještě to chtělo jednoho silného vůdce. Tak se tedy konaly demokratické volby. Všichni napsali jméno kandidáta na lísteček a šup s ním do urny. Proběhlo sečtení hlasů, a co čert nechtěl - nerozhodně, zřejmě každý hlasoval sám pro sebe! A už se zase hádali a nemohli se dohodnout, kdo je povede. Najednou ale sestoupil z hor podivný tvor, ani lev ani vlk. Vypadal majestátně a promluvil k nim asi takto:
„Slyšte, slyšte, pravím vám, sjednoťte se, já vás povedu a máte vyhráno. Je ve mně kousek každého z vás!“
„Jak je to možné?“ ptali se všichni. „Kde ses tu vzal?“
Na to jim pouze řekl: „Jsou věci mezi nebem a zemí, na které ani já neznám odpověď“ a tím všechny přesvědčil.
Vykouřili dýmku síly a šli do boje. Cestou zpívali:
„Lev a vlk,
škráb a bum,
do boje dem,
bojovat budem…“
Počíhali si na stádo mezi skalami. Vlků a lvů byla velká přesila nad koňmi. Schylovalo se k bitvě. Vyšel vůdce koní a smečky a vykouřili dýmku války. Bitva začala! Bili se hlava nehlava a pro stádo to vypadalo velmi zle. Koně padali vyčerpáním, byli pokousaní a schvácení. To už nevydržel náš odstrčený kůň, přicválal do bitvy a začal kopat do lvů a vlků. Kudy prošel, padali v zástupech. V bitvě se jeho noha ukázala jako velmi užitečná a jeho velikost byla nedocenitelná. Bitva se začala obracet. V tom se do bitvy zapojil vůdce smečky. Vykouřil s naším koněm dýmku souboje a souboj začal. Bojovali spolu velmi dlouho, ale pak se začal podivnému vůdci trhat jeho kožich, který byl nepěchovaný omamnými lístky. Převlečený tygr začal halucinovat a říkat: „Jsem beránek“ nebo „Když svítí slunce, je tepleji“.
Kůň si pouze pohrdlivě odfrkl, nakopl ho a ten se raději rychle ztratil do neznáma i se zbitými členy smečky.
Všichni koně ve stádě litovali, že ho celá léta tak šikanovali a podceňovali. Od té doby se už nikomu kvůli jeho vzhledu neposmívali, protože krása není vše.